Projev Ľubice Kobové, akademičky a spolupředsedkyně Místního sdružení Praha 7, z protestu proti pracovním podmínkám na humanitních fakultách.
„Říkají, že je to poslání. My tomu říkáme nezaplacená práce.
Mluví o nepoužitelnosti v praxi. My mluvíme o kritickém přístupu ke společnosti. Každé vyhoření je pracovní úraz.
Více impaktovaných článků? Více peněz! Nic nedokáže důkladněji zničit magii scientometrie.
Odcizení od kolegů a kolegyň, neochota odpovídat na emaily studujících, úzkost z kariérního řádu: nemoci z povolání vyučujících v humanitních vědách.
Kéž by náš manifest, manifest vyučujících na humanitních fakultách českých univerzit, vypadal nějak takto. Ale situace – zatím – není tak napjatá. Pohár trpělivosti však přetekl. Inflace a rychle rostoucí životní náklady dopadají na celou společnost. A také nás, vyučující na humanitních, filozofických, právnických a teologických fakultách, dovedly na hranice našeho každodenního přežití.
Jak si vysvětlit, že jsme to dosud vydrželi? Proč se ozýváme až nyní?
Podám jedno vysvětlení: Dlouho jsme se považovali a pořád se považujeme za střední třídu, která má být páteří společnosti i státu. Ale střední třída je na ústupu – třetina domácností v Česku žije z měsíce na měsíc a obává se toho, že bude muset zaplatit nečekaný výdaj. Toto ztotožnění se s dnes již privilegovanou pozicí nám v hájení našich zájmů příliš nepomáhá. Přitom by nám nic neprospělo více, než kdybychom se začali vnímat jako pracující – a nestyděli se za to.
Dnešní shromáždění na našich fakultách, náš protestní pochod, také jednání s odpovědnými činiteli státu a univerzit, kterých se účastníme, jsou právě tímto. Prolamují stud, prolamují mlčení o něčem, o čem je zapotřebí mluvit zcela normálně – o naší práci, o našich pracovních podmínkách, o podmínkách, ve kterých pracují naši studující.
Mnoho z nás se stydí. Je nám trapné něčeho se dožadovat. Rozumím tomu. Nakonec, máme plné ruce práce. To, že teď zde nejsou určitě všichni, kteří souznějí s našimi požadavky, neznamená, že jsme jako kolektiv pasivní anebo malý. Naše požadavky podporuje také Koordinační odborová rada Univerzity Karlovy, tedy reprezentativní orgán všech odborových organizací. Není nás málo a nejsme ani pasivní. Právě naopak – máme co dělat v druhé nebo třetí práci, máme co dělat, když pečujeme nejen o studující, ale také o naše rodiny a blízké.
Naše práce není hobby, i když hranice mezi prací a tím, co děláme rádi a rády, se při humanitních vědcích a vědkyních, učitelích a učitelkách, zcela určitě stírají. To, že nám záleží na našich studujících, na rozvoji našich oborů a vědění obecně, ale nemůže být důvodem k jemnému vydírání ani sebevydírání.
Ještě jednou: Říkají, že je to poslání. My říkáme, že je to nezaplacená práce.
My, co jsme dnes tady, naši studující, také naši kolegové a kolegyně v zahraničí ví, že naše práce má hodnotu. Důkazem toho, že humanitní vědy a humanitní vzdělávání mají svou hodnotu, ale musí být také peníze, které humanitním fakultám dají univerzity a ministerstvo. Než se tak stane, přesvědčujme ostatní, že stavět se za své zájmy, za naše společné zájmy, má smysl. Jako jednotlivci a jednotlivkyně si sice můžeme vymoct speciální zacházení. Ale jako kolektiv vyučujících, bádajících a studujících v humanitních vědách usilujme o zacházení rovné.
Pro mnohé z nás je dnešní protestní akce a tento pochod završením našeho dosavadního úsilí. Dnešním dnem ale „všechno“ jen začíná. Hodina pravdy je ostrým startem na cestě k sebevědomým pracujícím a studujícím humanitních fakult, kteří se hlásí o peníze a o uznání. Přejme si na ní tolik povzbuzujících setkání, tolik energie a podpory, kterou jsme zažili dnes. Na shledanou!”
Ľubica Kobová, Protestní pochod Hodina pravdy, 28. 3. 2023