Projev Petry Kalenské, zastupitelky Jilemnice, u příležitosti připomenutí Mezinárodního dne žen na Staroměstském náměstí v Praze.
„V roce 1975 na Mezinárodní rok žen se islandské ženy rozhodly, že si vezmou den volna. Volno od práce v zaměstnání, volno od práce v domácnosti, volno od péče o členy a členky domácnosti. Byl rok žen a ony měly jen 60 % příjem oproti mužům. A druhou směnu doma. A tak si 90 % žen řeklo dost.
Ženy nechaly doma děti svým mužům, zanechaly práce a sešly se spolu na stávce. Zaměstnavatelé nakoupili tužky a sladkosti, protože otcové museli do práce vzít i své děti. Z obchodů zmizely párky, protože otcové museli najednou vařit. A islandský parlament v následujícím roce přijal zákon o rovném odměňování žen a mužů. Nyní Island obsazuje první příčky v žebříčcích rovnosti žen a mužů.
V České republice máme také důvod být naštvané. Vlastně jich máme více než dost. Dnešní Mezinárodní den žen je dobrý důvod k jejich připomenutí.
Úmluva na ochranu žen před násilím stále není ratifikovaná. Definice znásilnění, trestný čin z více jak 90 % páchaný na ženách, stále nepočítá s častou paralýzou oběti. Stále nemáme prezidentku, premiérku, předsedkyni Ústavního soudu. Stále máme mizivé zastoupení žen v politice a žádná opatření na zlepšení. Můžeme se spolehnout, že nás naši volení zástupci neokradou o naše lidská práva a nenastane zde podobná situace jako v Polsku, kde je téměř úplný zákaz interrupcí? Mohou nám garantovat ochranu těchto základních reprodukčních práv a zaručit, že nebudou pošlapávány?
Vláda hrozí, že Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030, která byla vytvářena dva roky ve spolupráci s ministerstvy i zájmovými organizacemi, bude nyní zredukována. Veřejné rozpočty nejsou přijímány s ohledem na odlišné životní zkušenosti žen a mužů. Nezbytné hygienické potřeby, vložky a tampóny, které potřebuje většina žen každý měsíc, jsou stále zdaněné jako luxusní zboží.
Mzdy mají ženy o 16 % nižší než jejich kolegové, což je se současnými cenami potravin, nájmů a energií ničivé. Nájmy dosahují výše platů, vláda však nechystá žádná protiopatření. Zákon o dostupném bydlení stále neexistuje. O adekvátním zdanění majetku, které by zabránilo skupování bytů na investice místo bydlení, si můžeme nechat zdát. Porody jsou prováděny v některých zařízeních s takovou bezohledností, že je možné toto chování označit za porodnické násilí.
Lesbické ženy stále nemohou uzavřít manželství se svou životní partnerkou, transženy musí projít sterilizací, než je uznáno jejich skutečné pohlaví. Romské ženy mají kvůli rasismu problém získat kvalitní vzdělání, zdravotní péči, práci i bydlení. Ženy uprchlice bojují snad se vším. Ženy se zdravotním postižením se už nemohou po městě ani pohybovat, jak s nimi společnost nepočítá. Obdobnému problému čelí každá žena s kočárkem. Obavy matek i mladých dívek z klimatické změny jsou zesměšňovány a popírány.
Máme tolik důvodů být naštvané. Který řešit jako první? Navrhujeme solidárně požadovat důstojnou mzdu pro všechny. Nízké mzdy jsou bytostně ženský problém. Většina žen za svou práci dostane méně peněz, než kolik je v České republice potřeba na důstojný život, zatímco většina mužů má vyšší než důstojnou mzdu. Pokud bychom dosáhly zvýšení minimální mzdy na úroveň minimální důstojné mzdy, pak by i ženy samoživitelky mohly bydlet, jíst a být v teple.
Teď už jen zbývá, abychom si uvědomily svou sílu, protože společně budeme nezastavitelné. Třeba když se začneme organizovat a prosazovat hodnoty solidarity a udržitelnosti, na místo zisku a růstu. V jednotě je síla!“